Dneska to na SOS bude trošku o něčem jiným. Rád bych Vám představil životní příběh Martina Petra, kterej Vás posadí na prdel, protože tohle se jen tak nevidí a neděje každej den! Mladej bojovník, kterej překonal zákeřnou nemoc, měl být ochrnutý na polovinu těla a teď vyhrává závody na kole a svoje vrstevníky strčí bez problému do kapsy ! Marťase znám už od jeho narození. Není divu, je mu totiž necelých 14let. Je to mladej, energickej a hlavně nezkaženej kluk v týhle době plný ajfounů, internetu a drzejch malejch spratků. K těm on ale nepatří. Poprosil jsem Martinovu mamku Ivetu, aby mi o jejich příběhu vyprávěla a tady to je!

Mamka Iveta:

Všechno to začalo v březnu v roce 2004, to bylo Martínkovi 3 a 3/4 roku. Přišel ze školky a bolelo ho bříško. Dovezli jsme ho do jedné nejmenované nemocnice, kde měli podezření na tzv. provlečení střev. Hned ho operovali, ale v podstatě zbytečně, protože nic takového neměl. Po týdnu ho propustili s teplotou s tím, že má virózu a po 24 hodinách nám doma zkolaboval a selhaly mu ledviny. Onemocněl akutním selháním ledvin s postižením centrálního nervového systému. Z toho se stal otok mozku, což znamená, že se vytvořila pravostranná hemiparéza ( obrna ). Martin onemocněl kvůli bakterii Ecoli - č. 157, je jich několik desítek druhů. Některé máš v těle a dělají dobře, ale zrovna tahle je hnusná.

Dovezli jsme ho už ale do jiné nemocnice, kde ho hospitalizovali.

5 dní byl v bezvědomí a držen pod umělým spánkem. Když se po týdnu probudil z bezvědomí na ARU nemluvil, nic si nepamatoval. Nemohl hýbat pravou stranou těla. Z barev uměl jen červenou a zelenou. Po tom bezvědomí byl takový fádní, nechtěl mluvit ani se mnou. Po nějaké době, když začal mluvit mi řekl, že viděl po chodbě chodit gumové panáčky. Reagoval na letadla, která pozoroval z okna, říkal vždycky "HELE KOUKEJ". Vyprávěla jsem mu denně pohádky, říkala mu, že mu koupím nové kolo a tak. Střídali jsme se s manželem Pepou, půl dne já, půl dne on. Doktoři nám radili, abysme se s ním snažili co nejvíc komunikovat.

Martin:

Když jsem byl v bezvědomí, tak jsem viděl, jak se mi rodiče schovávají kolem postele a nosí mi hračky.

První fotka a vlastně i nápad dát Martina na SOS byla tahle smykovka. Vzal jsem ho na výlet na bajku a jeli jsme kolem

tohodle místa. Martin tam nasmykoval a když jsem viděl, jak světlo prokresluje prach bylo to jasný. Cvakli jsme to na mobil a hnedka bylo jasný, že se pro ní vrátíme i s foťákem....a vrátili.

Po týdnu, co ležel v bezvědomí nám řekli, že se v ledvinách tvoří kapky moči, to jsme celá rodina byli nejvíc šťastní.Ty ledviny dostaly ránu a až po takové době se začaly vzpamatovávat. Byl to hroznej pohled, 4 letej malej kluk, gázou přikřité oči, nateklej, dialýza kolem. Měl na sobě nafukovací peřinku, která chvíli chladila, chvíli hřála. Tělo vůbec nefungovalo.

 

Potom, co se probral jsem se doktorů ptala, jestli je šance, že bychom to rozcvičili. Neřekli nám procenta, jen, že je to běh na dlouhou trať. Když se budeme snažit, tak že to dáme. Cvičili jsme tzn. Vojtovou metodou. Je to reflexní terapie - body na těle aktivuješ svaly, těch bodů je strašně moc, které mačkáš prsty. Když jsem mačkala body na zádech viděla jsem, jak se mu svaly na zádech a části těla, která byla nehybná hýbou a dělají něco jako "žížalky". Jen díky téhle metodě jsme dnes tam, kde jsme. Cvičíme s Martinem dodnes.

V podstatě se z něj stalo 4 leté mimino, které mělo pleny a museli jsme ho znova učit úplně všechno. Začali jsme úplně od začátku, např. jako když tříměsíční děti "pasou koníčky" .Dělali jsme míčkovou masáž. Několikrát denně jsem ho masírovala míčkem, jak je na líný tenis projížděla celé tělo několikrát denně.

Cvičili jsme už v nemocnici, kam za námi chodila sestřička. Doma jsme cvičili 4x denně po 40 minutách, vždycky před

jídlem...naposledy to muselo být třeba 3 hodiny předtím, než šel spát, aby ty aktivované svaly musel používat. Do toho jsme dělali logopedii ( musel se učit mluvit ) a ergoterapii ( to je jemná motorika ) - cvičení na jemnou motoriku.

Chodili jsme plavat. Byla jsem s ním doma rok a půl. Mezitím jsme museli držet jaterní dietu a nesolenou dietu, to bylo hnusný.

Naštěstí byl hodnej, kolikrát se mu do toho cvičení nechtělo...ale prostě jsem ho kolikrát okřikla a museli jsme. Šlo o to, jestli vůbec bude hýbat rukou a nohou.

Je celkem vtipný, že druhá tricková fotka vznikla úplně stejnym stylem, jako ta první. Nejdřív na mobil a pak terpve na foťák. Byli jsme se projet a našli tohle místo, na kterým už jsem v minulosti fotil skejty. Ty schody, co si Martin vybral na sjezd jsou fakt obří, do toho bych nikdy nešel.

Mluvení šlo zpět celkem rychle, skládali jsme puzzle, hodně jsme kreslili, vyprávěli. V práci mi dali rok a půl neplaceného volna, vzali to v pohodě. Platově nic moc, ale vzali to strašně dobře a byli strašně hodný. Všechny doktory tolerovali a fakt supr. Zachovali se strašně pěkně. Po roce a půl šel do školky. To mu bylo 5 a půl. Dva předškolní roky šel do školky. Takže šel vlastně o rok později do školy. Když dnes přijedeme do nemocnice, tak všichni říkají, že máme neskutečný štěstí a že jsme šikovní, že jsme to takhle dali. Když si každý doktor přečte diagnózu, co Martin prodělal a my přijedeme třeba "jen" s angínou, nebo něčím takovým, pokaždý se diví a chválí, že vypadá dobře.

Dřív jsme chodili na kontroly jednou za týden, teď už chodíme jednou za rok. Už do konce života ho budou kontrolovat a sledovat

Říkám to jen zhruba, dostal několik transfuzí, plazmu, bylo to strašný, než se z toho dostal. Ledviny mu netvořili moč. Byl to boj o přežití.

 

Martin: 

Někdy se mi zdají sny, kde jsem v nemocnici, kde jsem ležel a je tam 7 pater, já spadnu a zabiju se. Zdají se mi i další sny, ale jen na tohle si ráno vzpomenu.

David ( starší brácha ):

Bylo dost blbý vidět bráchu takhle ležet v nemocnici, ale možná bylo ještě horší vidět rodiče doma, jak jsou zdrcený, co se stalo a tak viď.

Když jsem viděl tu Vojtovu metodu, tak jsem čuměl, jaký má brácha břišáky. Dělají tam cviky, kde se musí tělo držet nějakou dobu v určitý pozici a ty svaly pracujou a zatínají se.

 

Marťas s celou rodinou, s medailí z nedávného závodu a nakonec foto s výtiskem, který jsem mu po prvním focení nechal udělat. Měl šílenou radost a už jim visí doma na zdi.

Jak tohle všechno vidím já :

Pro mě je tohle ukázovej případ toho, že když člověk dá druhýmu dostatečnou píli, čas, trpělivost a lásku, tak se všechno dá zvládnout! Strašně obdivuju Martinovu mamku a celou jeho rodinu, že tohle dali a vychovali z něj skvělýho, nezkaženýho kluka, kterej je naštěstí nedotčenej tím, co se mu stalo. Vyhrává závody na kole, jezdí jak magor a bude z něj skvělej sportovec.

 

Doufám, že si někteří z Vás uvědomí, co je opravdovej problém a přestane řešit nesmysly, třeba, že Vám zrovna nejde nahrát fotka na instagram, nebo nemáte poslední model superchytrýho blbýho mobilu. Važte si toho, co máte, protože žijete jen jednou a nikdy nevíte, jestli nebudete řešit třeba podobnej problém, jako Martin a jeho rodina.

Napsal dne 7.7. 2014 Michal Jirák

comments powered by Disqus